BERNARD BOLZANO

Linda Skolková (7.a)

Bernard Bolzano

I. Osobnost Bernarda Bolzana očima současníků a pozdějších generací

Bolzanův osud se setkával s velkým zájmem a sympatiemi v českém národním hnutí. Bolzanovým vášnivým vyznavačem byl mladý František Ladislav Čelakovský, proti šikanám hierarchie se ho energicky ujímá Josef Dobrovský, František Palacký s ním konzultuje teologické a církevně-politické problémy svého historického díla a Karel Havlíček se po jeho smrti vřelými slovy hlásí k jeho pokrokovému odkazu. Ve svých Kutnohorských epištolách rozvíjí Havlíček Bolzanovy podněty v ucelený program radikální reformy církve. Josefu Jungmannovi ovšem vadil Bolzanův odpor vůči romantickému nacionalismu druhé buditelské generace, avšak upřímná úcta jiných významných představitelů téže skupiny, například Palackého nebo Jana Evangelisty Purkyně, prozrazuje, že Jungmann nedoceňoval sympatie, které Bolzano prokazoval ze svého humanistického stanoviska jejich vlasteneckému a vzdělavatelskému úsilí.

Nelíčenou vážnost a úctu, kterým se pronásledovaný Bolzano těšil v pokrokovějších vrstvách pražského měšťanstva, sugestivně zachytila ve svých Upomínkách Karolina Světlá. Ve svém románu Zvonečková královna dokonce Bolzana učinila přímo symbolem své vášnivé touhy po svobodě a mravní čistotě. Naopak Arbesovo romaneto Ukřižovaná zachycuje nejen doznívání světlé památky Bernarda Bolzana, ale i rozklad bolzanismu.

Pro současníky bylo Bolzanovo jméno synonymem ideálního kněze a učitele, pronásledovaného pro své pokrokové názory církevními i světskými úřady.

Bernard Bolzano byl vynikající učitel a vychovatel, odvážný sociální kritik a utopický myslitel, originální filozof, teolog a náboženský reformátor a konečně - geniální logik a matematik, jehož skutečný význam ovšem zůstal v jeho době skryt i jeho nejoddanějším přívržencům. Přestože Bolzano, jak bylo právě řečeno, měl řadu přívrženců, nenašel se nikdo, kdo by tvůrčím způsobem navázal na jeho teoretické vědecké dílo. Neměl tedy žádného skutečného žáka, takže jeho dílo v průběhu zbytku devatenáctého století postupně upadalo v zapomnění a ve století dvacátém muselo být znovu objevováno.

Tak vznikla paradoxní situace v tom smyslu, že zatímco u nás byl Bolzano až do nedávné doby (včetně svých prvních biografů Marie Červinkové-Riegrové a Eduarda Wintra) považován především za osvíceného a statečného sociálně-etického a nábožensky reformního myslitele a o jeho vědeckém díle padaly zmínky jen na okraji, svět zná Bolzana jako geniálního matematika a zejména logika, který pozoruhodným způsobem anticipoval řadu klíčových problémů moderní formální logiky a teorie vědy, kdežto jeho ostatní snahy pomíjí jako vedlejší a do jisté míry jako přežitky.

II. Bolzanův původ a mládí

Bernard Bolzano se narodil 5. října 1781 v Praze na Starém Městě. Jeho rodný dům v Platnéřské ulici (později Mariánské náměstí) byl při asanaci zbourán a jeho místo zaujímá dnes část budovy Městské knihovny. Už v roce 1786 se Bolzanovi přestěhovali do Celetné ulice.

Rok Bolzanova narození je považován za významný historický mezník. Toho roku totiž, jak víme, zrušil císař Josef II. nevolnictví a vyhlásil toleranční patent. Na místo exaltované religiosity baroka v této době nastupuje s konečnou platností střízlivá praktičnost osvícenského věku, problémy onoho světa a římské církve musí ustoupit prospěchu státu a zájmům občanského života. Tímto duchem je prosyceno Bolzanovo dětství a mládí a Bolzano sám je jím poznamenán na celý život.

Rok 1781 je však též důležitým předělem v dějinách evropské filozofie, protože toho roku vyšlo první vydání Kantovy Kritiky čistého rozumu, kterou začíná rozmach idealistických systémů německé klasické filozofie. Bolzano se tak rodí do dvojí kulturní tradice - jednou - josefinským osvícenstvím - je ovlivněn pozitivně, druhou - romantickou idealistickou filozofií - negativně.

Bolzanův otec, též Bernard, byl rodilý Ital z města Nesso na Komském jezeře (Bolzano je mimochodem také název jednoho severoitalského města), ovšem od dětství žil v Čechách a považoval je za svou vlast. Živil se obchodem s uměleckými předměty. Byl to pedantický, neúplatný poctivý muž, jehož kupecká střízlivost ostře kontrastovala s citovou vroucností Bolzanovy matky Cecilie, která pocházela z rodiny jednoho pražského obchodníka železem. Byla vychovávána v klášteře a nejradši by v něm zůstala. Za o šestnáct let staršího muže se provdala jen z poslušnosti k rodičům.

Bolzanův vztah k matce byl láskyplný, mísila se v něm něha s úctou a soucitem (z jejích dvanácti dětí přežily jen dvě, prvorozený Jan a Bernard - právě když čekala jeho narození, ztratila krátce za sebou dvě děti - ani ne patnáctiletá Františka zemřela na TBC, mladý lékař Petr podlehl tyfu; nemoc, smrt a žal tak Bolzana provázely od nejranějšího dětství).

Bernardovo vlastní zdraví bylo chatrné. Až do osmi let trpěl stálými bolestmi hlavy a na prahu dospělosti se objevila tuberkulóza. Chrlením krve trpěl s menšími přestávkami po celý život. Přesto se dožil poměrně vysokého věku - 67 let -, což je podle jeho lékaře nutné přičítat jeho moudré životosprávě, pevné vůli a duševní vyrovnanosti.

Bolzano nejprve navštěvoval německou hlavní školu u Týnského chrámu, v deseti letech pak přešel na piaristické gymnázium na Příkopech. Tehdejší škola byla cele prodchnuta duchem osvícenské věcnosti a praktické užitečnosti. Bernard patřil mezi vášnivé čtenáře německých Dětských novin (Kinderzeitung), které brzy vystřídali antičtí klasikové a soudobí němečtí spisovatelé, mj. Schiller. Kromě toho četl Torquata Tassa v originále.

V roce 1796 vstoupil Bolzano do filozofického kurzu, jehož tři ročníky absolvoval s vynikajícím prospěchem. Jedním z jeho učitelů matematiky byl zakladatel pražské polytechniky František Josef Gerstner. Jak později Bolzano výslovně prohlásil, filozofii může s užitkem studovat jen ten, kdo má solidní matematické vzdělání.

S blížícím se koncem filozofických studií čekalo Bolzana těžké rozhodování. Jeho otec by byl rád viděl, kdyby po něm jednou převzal obchod. Ustoupil však, když ho syn zapřísahal, že by bez vědy nemohl žít. Rozhodně se však vzepřel Bernardovu úmyslu věnovat se teologii, protože on sám byl odchovancem osvícenství v jeho strohé josefinské podobě, takže pochyboval o společenské prospěšnosti církve a kněží. Kromě toho se obával, že jeho syn bude jako kněz nešťastný.

Ve snaze oddálit konečné rozhodnutí navrhli rodiče Bernardovi po skončení filozofického kurzu, aby si ponechal rok na rozmyšlenou a navštěvoval přitom přednášky na univerzitě. Zároveň Bolzano absolvoval současně dva ročníky vyšší matematiky u profesora Gerstnera. Při závěrečných zkouškách exceloval takovým způsobem, že mu ředitel filozofických studií Rafael Ungar vymohl stipendium ve výši 60 zlatých a kromě toho mu umožnil neomezený přístup ke knižním fondům Univerzitní knihovny, jejímž byl bibliotékářem. Vedle matematiky tehdy Bolzano studoval ještě astronomii, fyziku a chemii a starou i novou filozofii.

Stále se však nemohl rozhodnout o budoucnosti. Vycházel přitom od nejvyššího mravního zákona (ukládajícího člověku povinnost řídit se vždy a všude zákonem obecného blaha), zkoumal z jeho hlediska všechna povolání, která pro něho připadala v úvahu, jejich prospěšnost pro společnost, nároky a povinnosti a porovnával je se svými schopnostmi i nedostatky. Aby vyloučil ze svého rozhodování pokud možno subjektivní prvek, přibral ke svým úvahám několik přátel. Popsal mnoho archů papíru a dospěl až na okraj nervového vyčerpání. Výsledek zněl - teologie. Po letech pak Bolzano sám přiznal, že tenkrát nepostupoval zcela nepředpojatě - tušil totiž, že jeho matka by takové rozhodnutí uvítala, i když se o tom slovem nezmínila. Bolzano přesto své volby nikdy nelitoval.

To, že se Bolzano rozhodl studovat teologii, však neznamenalo, že se nutně musí stát knězem. Od studia teologie si naopak sliboval, že mu umožní udělat si jasno v otázce o platnosti, hodnotě a smyslu náboženství. Kromě toho nechtěl vstoupit přímo do duchovní správy, nýbrž pomýšlel spíše na učitelské povolání.

Úporné uvažování o správné volbě životního povolání a smyslu života vůbec Bolzana přivedlo k přesvědčení, že požadavkům nejvyššího mravního zákona může nejlépe dostát jako mravní a sociální reformátor. Otázka kněžského či učitelského povolání stála až na druhém místě. Při Bolzanově mravním charakteru však bylo nemyslitelné, že by se stal knězem bez ohledu na pravdivost církevního učení, jen proto, aby získal možnost veřejně působit v duchu svých reformních ideálů. Právě naopak, kdyby došel k poznání, že křesťanské náboženství postrádá opodstatnění, byl by v duchu nejvyššího mravního zákona povinen učinit vše pro to, aby vyvedl své bližní z bludu!

Teologické studium Bolzana jen utvrdilo v přesvědčení, že historické křesťanství není bezprostředním a nadpřirozeným božím zjevením. Proto není divu, že k nejproblematičtějším bodům Bolzanova myšlenkového vývoje patří, jakým způsobem se mu podařilo překlenout propast mezi osvíceným rozumem a rozumově nepřijatelnou vírou. Byla to náhodná poznámka profesora pastorální teologie Mariana Miky, který prohlásil, že určitá náboženská nauka je již tehdy oprávněna, když lze ukázat, že víra v ni je pro nás mravně prospěšná. V náboženství tedy nejde o to, jaká je nějaká věc ve skutečnosti, nýbrž pouze o to, jaká představa o ní nám poskytuje největší mravní prospěch. Tento mravní pragmatismus při výkladu náboženských pravd vrátil Bolzanovi ztracenou rovnováhu a vnitřní klid.

III. Bolzanovo působení na univerzitě, spory se státní i církevní mocí

Roku 1804 se Bolzano na výzvu profesora Miky přihlásil ke konkursu na nově zřizovanou stolici ,,náboženské vědy" na filozofické přípravce a na obdobné místo na gymnáziu. Velké naděje si však nedělal, protože byl sotva vystudovaný teolog. O něco později se podrobil konkurznímu řízení na katedru matematiky. Mezitím vydal také svou vědeckou prvotinu Úvahy o některých otázkách elementární geometrie. Dvorská studijní komise ve Vídni přešla obavy, že by Bolzano pro své mládí neměl dostatečnou autoritu, a navrhla jeho jmenování profesorem náboženské vědy na filozofii. Císař provizorně návrh potvrdil v březnu 1805. V této době Bolzano přijal urychleně kněžské svěcení, v polovině dubna promoval na doktora filozofie a dva dny nato (19. dubna) byl uveden ve svůj úřad.

Bolzano chtěl zcela upřímně získávat vysokoškolskou mládež a vzdělané vrstvy pro křesťanské náboženství a znovu dobývat katolické církvi ztracené pozice, což byl ovšem také vlastní smysl katolické restaurace. Bolzano navenek postupoval ve shodě s cíli katolické restaurace, avšak volil přitom prostředky, které ho stavěly proti ní.

Definitivní potvrzení Bolzanova jmenování pochází z roku 1806. Už tehdy však nebylo vše v pořádku. Císař krátce předtím totiž nařídil, aby na místo profesora náboženské vědy v Praze byli navrženi jiní kandidáti. Stalo se tak sotva tři měsíce po tom, co se Bolzano ujal v roce 1805 stolice náboženské vědy. Najednou měl být odvolán na základě absurdního obvinění, že je přívržencem filozofie Kantovy a Schelingovy. Jen osobní zákrok pražského arcibiskupa odvrátil od Bolzana císařovu nemilost. Arcibiskup Florian Salm prosadil tehdy jeho potvrzení jen pod podmínkou, že Bolzano bude napříště přednášet podle učebnice dvorního kaplana a císařova zpovědníka Frinta. Bolzano se této trpké povinnosti zhostil způsobem, který Frinta nepotěšil - držel se sice jeho učebnice, avšak zároveň ji krok za krokem kritizoval. To ovšem jen ztěžovalo posluchačům studium obtížného předmětu. Direktor filozofických studií, strahovský opat Milo Grün proto v roce 1811 zprostil Bolzana nepříjemného závazku - mohl pak přednášet podle svých vlastních sešitů.

Bolzanův spor se nakonec vyvíjel pro něj mimořádně nepříznivě. Po slavnosti na hradě Wartburgu v říjnu 1817, kde němečtí demokratičtí a liberální studenti demonstrativně vystoupili proti politickému útlaku a za sjednocení Německa, propadly vládnoucí kruhy někdejší protinapoleonské koalice, Rakouska, Ruska a Pruska, panické hrůze z revolučních spiknutí. Nastalo všeobecné podezřívání, policejní slídění a šikanování. ,,Obecné blaho", konečný cíl Bolzanova nejvyššího mravního zákona, až příliš připomínalo ,,Výbor obecného blaha", tedy obávaný orgán francouzské revoluce. Obdobně tabu bylo v Rakousku slovo ústava, konstituce - před císařem Františkem I. je nesměli lékaři užívat ani ve smyslu tělesné konstituce. Jak neměl být podezřelý Bolzano, který ve svých exhortách opětovně hovoří o nezbytnosti zavedení lepšího společenského zřízení a dokonalejších ústav?

Nový podnět k pokračování v Bolzanově perzekuci zavdala denunciace (udání) zaslaná Bolzanovými nepřáteli přímo do Říma; pro jejího ducha bylo příznačné, že Bolzano je v ní spojován s tradičním kacířstvím Čech. Nakonec bylo poloúředně Bolzanovi doporučeno, aby se ucházel o profesuru matematiky nebo o místo na vídeňské astronomické observatoři.

Zápas o Bolzana neustával, táhl se léta. Bolzanem se zabývalo české gubernium i pražská arcibiskupská konzistoř, vídeňská univerzita i dvorská studijní komise, státní rada, římský nuncius, císařův osobní zpovědník a nakonec císař sám. Reakční síly nakonec dosáhly svého - 24. prosince 1819 podepsal František I. dekret o Bolzanově sesazení.

Když 19. ledna 1820 přinesl úřední sluha Bolzanovi, který se právě zabýval přípravou exhorty na příští neděli, předvolání k nejvyššímu purkrabímu, věděl Bolzano okamžitě, že už na kazatelnu nevstoupí. Nazítří předal hrabě Chotek Bolzanovi dvorní dekret, nařizující jeho suspenzi, a vyzval ho, aby jej před ním nahlas přečetl. Když Bolzano došel ke slovům ,,protože hrubě porušil své povinnosti kněze, učitele náboženství a mládeže a řádného občana státu", pohlédl směle purkrabímu do očí a řekl: ,,Takového obvinění mne zprošťuje mé svědomí." ,,I já," dodal prý nejvyšší purkrabí. Kromě okamžitého propuštění ze státní služby vyslovoval dekret Bolzanovi ostrou důtku s dodatkem, že mu císař jen ze zvláštní milosti promíjí přísnější trest, který by si zasloužil. O jeho osudu jako kněze má pak rozhodnout jeho církevní vrchnost.

Mezi studenty na univerzitě kolovaly posměšné verše:

,,To, že vláda ve své hlouposti
svrhla největšího patriota Čech,
je jen ku prospěchu moudrosti,
lepší poddané to vzbudí v jejich snech-
Náš Bolzano už velkým zůstane,
i když vystaven tak těžké pohaně!"

Nejvíce Bolzanovy nepřátele ve Vídni pobouřilo, že Bolzanovy tištěné práce nedávají dost látky k jeho obžalobě. Sáhli proto po jeho nevydaných exhortách, jejichž opisy zabavil Frint. Seznam závadných míst, která ze tří stovek exhort pro císaře vypsali, zabral celých 78 archů. Bolzano nakonec musel arcibiskupovi vydat všechny své rukopisy a koncepty k prozkoumání (už se s nimi nikdy nesetkal). Bolzanova odpověď z roku 1822 na obžalobu byla formulována ve smyslu, že uznává nedokonalost své práce, ale obžalobu samu odmítá, protože jeho názory vytrhuje ze souvislosti a překrucuje. Bolzano své názory neodvolal. Tvrdošíjnost jeho odporu pobouřila jeho nepřátele do krajnosti.

Zdálo se, že o jeho osudu je již rozhodnuto; již byla zkoumána otázka, ve kterém klášteře má být uvězněn. V tomto okamžiku do Bolzanova osudu nečekaně zasáhla světlá postava Josefa Dobrovského. Tomu se za jeho cesty do Budyšína dostal náhodou (!) do rukou opis Bolzanovy obrany. Bez váhání napsal jak pražskému arcibiskupovi, tak císařovu zpovědníku Frintovi hněvivé, ba výhružné listy.

Vybroušeným latinským dopisem ze 17. srpna 1825 vytýká tento dvaasedmdesátiletý ,,poslední kněz, jehož jméno se nečte ani v Catalogu cleri a který se nevyznamenává žádnou církvení hodností", ,,nejjasnějšímu knížeti, pražskému arcibiskupovi a primasi království českého" s nevídanou příkrostí slabost a přestrašenost v zápase s ,,rakouským biskupem" [Frintem], který zasahoval drze do jeho pravomoci, když v litoměřickém semináři zavedl vyšetřování ,,po způsobu španělské inkvizice", a nyní pronásleduje nevinného Bolzana jako nejhoršího kacíře. Nejdůležitější část dopisu je následující: ,,Kdosi mi ovšem radí, abych se postaral o vydání jeho obrany zde v Lužici tiskem. Avšak já se domnívám, že je ještě třeba počkat, abych se neukvapil. Vím totiž, že by to velmi uškodilo Tvé cti, kdyby byli Tvoji rádcové předmětem posměchu vzdělaného světa." A Dobrovský radí arcibiskupovi, aby se nespoléhal na své rádce, ale sám prostudoval Bolzanovu obranu a proti císaři aby se zaštítil pražskou teologickou fakultou.

Dopis Frintovi byl ještě příkřejší - bude-li Bolzanovo pronásledování pokračovat, předloží Dobrovský evropské veřejnosti nejen doklady o Bolzanově čistém charakteru, učenosti a zásluhách o katolické křesťanství, nýbrž odhalí v plné nahotě i Frintovy nízké pikle a ukáže na škody, které jimi církvi způsobil. Takto s osobním zpovědníkem císařovým jistě ještě nikdo nemluvil.

Bolzano v konečné fázi sporu již nehájil pravdu (poznanou pravdu, tj. své odchylné pojetí křesťanského náboženství), ale sebe. Zde narážíme na nedůslednost a rozpornost Bolzana jako nábožensko-mravního reformátora, na jeho zvláštní postavení mezi osvícenstvím a restaurací. Musil přijít ryzí osvícenec Josef Dobrovský, aby učinil přítrž pronásledování polovičatého osvícence Bernarda Bolzana.

V průběhu procesu Bolzano klade na své posluchače a žáky jeden jediný požadavek - nemají spěchat s odsuzováním jeho názorů. Jeho pronásledování jim má být pouze podnětem k tomu, aby o to přísněji a svědomitěji zkoumali objektivní zdůvodnění jejich zásad.

Bolzana samotného a jeho nejbližší přátele však tento úder nepřekvapil. Bolzanovým pádem jen - předběžně - skončil dlouholetý úporný zápas reakčních sil katolické restaurace s nepoddajným učitelem a knězem a liberálními kruhy staré josefinské byrokracie, která ho kryla.

Od konce roku 1825 už nebyl Bolzano do konce svého života obtěžován. Nesměl ovšem učit ani publikovat a jeho starší spisy byly dány na index. Byla mu ponechána také nepatrná penze 300 zlatých, přiznaná mu po jeho sesazení roku 1820. De facto byl tímto způsobem Bolzanovi zachráněn život, přesto bylo jeho chatrné zdraví více a více podlamováno také úmrtími jeho nejbližších - sestry Františky, otce, bratra Petra, matky. Smrt poslední jmenované jím otřásla nejvíce, protože se tak stalo roku 1821, tedy uprostřed církevního vyšetřování.

V době, kdy Bolzano působil jako profesor náboženské vědy a univerzitní katecheta, projevily se jeho mimořádné učitelské a vychovatelské schopnosti. Úřední funkce mu ukládala jednak vyučovat posluchače filozofie náboženské vědě (dvě hodiny týdně v tříletém kurzu), jednak držet o všech nedělích a svátcích vzdělávací promluvy (exhorty), které měly u akademiků nahrazovat běžná náboženská kázání, a konečně měl usilovat i mimo vyučování o to, aby se ze studentů stali dobří křesťané a řádní občané.

Společenský reformátor - to byl pro něho v duchu osvícenských tradic především vychovatel. Proto pečlivě studoval soudobou pedagogickou literaturu. Prakticky pak vyzkoušel své schopnosti a získal první zkušenosti při výchově svých mladších sourozenců Františky a Petra, kteří byli zcela svěřeni jeho péči.

Z hlediska školské výuky byly ovšem důležitější Bolzanovy přednášky o křesťansko-katolickém náboženství. Následkem toho nebyl příliš oblíbeným kantorem, protože to byl povinný předmět, z něhož se zkoušelo. On sám nebyl příliš nadšen tím, že nezáživnou látku musel vykládat podle předepsané učebnice. Při přednáškách nicméně Bolzano sám sobě ujasnil řadu pojmů, když byl nucen vysvětlovat je jiným (zde se přímo nabízí paralela s Havlíčkovou novinářskou činností).

Mnohem větší volnost mu poskytovaly exhorty. Učitelský úřad jako takový zastával Bolzano do počátku roku 1820, byl však častěji nemocen, protože zejména exhorty v rozsáhlých a studených chrámových prostorách kladly na jeho plíce nepřiměřené nároky. V roce 1813 u něj propukla akutní tuberkulóza a až do konce roku 1816 musel být zastupován. Přesný počet Bolzanových exhort, které prezentoval u sv. Savlátora, není znám, bylo jich však jistě přes šest set (novější literatura uvádí dokonce přes tisíc). Ačkoliv Bolzanovy exhorty netvořily součást výuky, studenti si je pro jejich zajímavost zapisovali jako jiné přednášky. V opisech se pak šířily z akademického prostředí mezi probudilejší měšťany, venkovské faráře, učitele apod. Velký zájem veřejnosti vedl brzy k pokusům o zveřejnění exhort tiskem. Celkem bylo různým způsobem zveřejněno na 240 exhort, tedy o něco málo více než jejich třetina (za předpokladu jejich celkového počtu kolem šesti stovek). Exhorty lze zhruba rozdělit do tří okruhů - na exhorty individuálně-etické, sociálně-kritické a nábožensko-filozofické. Rozdělení je však umělé, protože u Bolzana jsou všechny tři aspekty neoddělitelně spjaty. Bolzanův nejvyšší mravní zákon - blaženost lidského rodu - je konečně i nejvyšším principem náboženství. To vlastně jen posvěcuje mravní principy, které jsou primárně nenáboženské.

Bolzano se nevyhnul žádné otázce, ať byla sebeožehavější, jestliže zjistil, že jeho žáci právě na ni hledají odpověď. Řada exhort pojednává také o zcela konkrétních a aktuálních problémech doby - o lásce k vlasti, o povinnosti člověka respektovat mravy své země, o poměru mezi Čechy a Němci či o chování vůči Židům. Významné jsou také promluvy, v nichž Bolzano vysvětluje své odlišné názory na křesťanské náboženství, zejména kde podává své osobité řešení otázky vztahu víry a vědy. Sem se řadí mimo jiné exhorty o zjevení.

Ve svých exhortách se Bolzano zabýval také problémy, které hýbaly téměř celou společností, ale jeho samého se ve své podstatě nedotýkaly - rozebíral, jak ukazuje následující text, například mravní krizi své doby a analyzoval její základní příčiny. Přestože jeho projevy na téma pohlavní výchovy jsou ve svých postulátech poznamenány asketickým puritanismem, vzdáleným životní skutečnosti, neznamená to zdaleka, že by Bolzano neviděl reálné sociální a ekonomické příčiny soudobého úpadku mravů, prostituce apod. Přelidnění měst, všeobecné zbídačení jejich obyvatel v důsledku nekonečných válek a vysoké životní náklady způsobují, že příslušníci řady profesí (mj. též absolventi univerzity) mohou uzavírat sňatky až v pozdním věku, dokonce že více než polovina obyvatel měst se nemůže vůbec oženit. Nemožnost ,,dovoleného" ukájení pohlavního pudu je tedy živnou půdou prostituce.

Jak je z uvedených příkladů patrné, repertoár otázek, jimž Bolzano věnoval svou pozornost, byl neobyčejně rozsáhlý a rozmanitý.

Pravidelné nedělní exhorty byly Bolzanovi radostnou, avšak těžkou povinností. Jejich příprava mu zabrala mnoho cenného času, jejich přednes ve velkém a chladném prostoru chrámovém kladl nepřiměřené nároky na jeho slabé plíce. Bolzano neměl řečnický talent (a byl si toho vědom), takže úspěch odrážel hlavně logickou propracovanost jeho promluv a hluboké zaujetí pro věc. V roce 1818 dokonce přednesl exhortu o svých exhortách a o užitku, který by měly přinést pravidelným návštěvníkům jeho kázání.

Pokud se týká Bolzanových náboženských názorů, systematicky je vyložil ve svých univerzitních přednáškách z ,,náboženské vědy", které jeho žáci vydali bez jeho vědomí a jména v roce 1834 v zahraničí. Bolzano si velmi často stěžoval na úpadek víry u svých současníků a pokoušel se určit historicky konkrétní příčiny tohoto stavu. Za prvé došel k tomu faktu, že náboženství už lidem není takovou potřebou, jako tomu bylo kdysi. Dochází k nahrazování nadpřirozených náboženských představ ,,přirozeným náboženstvím", totiž filozofií a vědou. Za druhé zjistil, že po období lehkověrnosti přišla skepse, která spočívá v tom, že dnes lidé tolik nevěří v zázraky, kterými církev dotvrzuje pravdivost zjevení. Poslední příčinu úpadku křesťanského náboženství vidí Bolzano ve skutečnosti, že je náboženstvím panujícím, a pokud jde o katolické vyznání, v rakouské monarchii dokonce náboženstvím státním. Vzdělaní lidé prý považují za nedůstojné podřizovat se ve věcech svého svědomí státním zákonům. Kromě toho má opozice proti tradičním autoritám pro lidi v současné době zvláštní půvab. To ovšem není náhoda, nýbrž souvisí to nutně s tím, že náboženství bylo po staletí zneužíváno pro mocenské a zištné cíle vládnoucích vrstev.

IV. Bolzano jako tvůrce bohemismu a jeho úvahy o pojmu vlasti

Romantický nacionalismus, jak už bylo v náznaku zmíněno výše, byl Bolzanovi nejen nepochopitelný, ale i odsouzeníhodný. Považuje jej za jednu z forem romantického blouznění, dobového nešvaru, jehož kritice věnuje roku 1817 čtyři exhorty.

Podle Bolzana blouzníme, když nezkoumáme věci takové, jaké jsou o sobě, nýbrž tvoříme si o nich obrazy, které jsou nám příjemné, mají však tu chybu, že nás podněcují k citům a činům, jež neodpovídají skutečnému stavu věcí.

Bolzano neměl pochopení pro laciné vlastenecké horování. V exhortě o lásce k vlasti z roku 1810 se národnostní otázka mihne jen na okraji, v roce 1816 už Bolzano cítí potřebu promluvit třikrát po sobě o poměru ,,obou národních kmenů v Čechách" (jeho teorie založená na sdílení stejného území se konkrétně v našem případě označuje jako bohemismus). Tento konkrétní rok je zcela pochopitelný, jestliže doplníme, že právě v srpnu 1816 vydala vídeňská vláda pověstný dekret o vyučování českému jazyku na gymnáziích.

Bolzano začíná své úvahy o národnostní otázce v roce 1810 pokusem o objasnění základních pojmů. Co je to vlast? Co je to láska k vlasti? Vlast je podle něho ta země, od níž člověk přijal nejvíce dobrodiní a které je naopak schopen prokázat nejvíce služeb. Nemusí to být vždy ta země, v níž jsme se narodili. (V tomto názoru se zřejmě odrazil postoj Bolzanova otce, který - ač narozen v Itálii - považoval Čechy za svou vlast.) Pokud jde o hranice vlasti, kryjí se většinou s hranicemi národa a státu. Někdy ovšem je v jednom státě spojeno více národů. Jestliže toto spojení není příliš násilné a nepřirozené a jestliže již není možné oba národy právoplatně oddělit a osamostatnit, pak Bolzano těmto národům doporučuje, aby mezi sebou strhly všechny přehrady, odstranily všechny rozdíly a objaly se navzájem jako děti jedné společné vlasti. Láska k vlasti pak spočívá v horlivé snaze rozmnožit její přednosti; na rozkvět své vlasti se díváme jako na svůj vlastní prospěch a jako takový jej všemožně podporujeme. Problém nastává, jestliže láskou k vlasti nejsou prodchnuty vyšší stavy. Tehdy se stávají jejím bičem, protože potom učitelé a kněží, místo aby se starali o osvětu lidu, udržují ho v předsudcích, protože z toho mají prospěch.

Příčiny současného úpadku lásky k vlasti vidí Bolzano jednak v hospodářském a morálním zbídačení země za napoleonských válek, jednak v nerovnosti vzdělání, jejíž kořeny tkví v dvojjazyčnosti obyvatel Čech. Bolzano stojí, pokud jde o národnostní otázku, v podstatě na stanovisku zemského patriotismu, který se zrodil z opozice k centralistickým snahám josefinského absolutismu. Bolzanův vlastenecký tradicionalismus je patrný z důrazu, který klade na zachování starých zvyků a mravů. Máme je zachovávat i tehdy, když jsou neúčelné, jen když nejsou vysloveně škodlivé, a to z vděčnosti k předkům a k uctění jejich zásluh.

Důležité je, že ačkoliv Bolzano vidí v jazyku pouhý nástroj sociální komunikace (není mu jako romantikům ztělesněním národního ducha), nejde cestou josefinských osvícenců, kteří prosazovali zavedení jednotného státního jazyka, ba není ani známo, že by se byl vyslovil pochybovačně o způsobilosti češtiny sloužit potřebám vyšší literatury a vědy, jako to učinil přesvědčený Čech a zakladatel slovanské filologie Josef Dobrovský.

Vedle jazykové odlišnosti jsou druhou příčinou nesvornosti Čechů a Němců ,,rozdíly ve způsobu myšlení, v pojmech a stupni vzdělanosti" mezi oběma kmeny jednoho národa. Způsob myšlení a mravy každého z nich mají své klady i své nedostatky; žádnému nelze dát přednost před druhým. Nápadnější a jednostrannější jsou rozdíly v míře vzdělanosti a osvěty; ,,jistě mohu bez obav, že bych vyvolal spor tam, kde chci nastolovat mír, vyslovit pravdu, že Čech zůstává co do vzdělání svého ducha pozadu za Němcem."

Tím se Bolzano dostává k třetí příčině nepřátelství mezi Čechy a Němci, ,,k upomínkám na ony události neblahé paměti, které způsobily, že vedle české řeči panuje v naší zemi ještě řeč německá, jakož i ony zčásti dodnes trvající poměry útisku a výsad, v nichž se nachází jedna část národa vůči druhé. Ať je tento bod sebebolavější, přátelé, nemohl jsem ho přejít mlčením. Neboť co by nám bylo platno, kdybychom se pokoušeli před sebou i před jinými zastírat zhoubnou chorobu, která hlodá v našich útrobách? Vyléčí se rána tím, že ji zakryjeme? Přiznejme tedy, přiznejme bez výhrad, že je skutečně největším neštěstím národa, že jeho součásti nebyly hned ze začátku sloučeny na základě dobrovolného souhlasu, nýbrž násilím, a že ještě i dnes je jedna část - druhé navzdory - až příliš zvýhodňována a vyvyšována!"

Lze ovšem říci, že Bolzano sice přál Čechům vše dobré, avšak ani zdaleka netušil, jaké dynamické síly se skrývají v českém národním hnutí, jehož skrovné počátky mohl sledovat.

S národnostní otázkou souvisí i otázka antisemitismu. Bolzana zarmucovala skutečnost, že nejen proletariát, ale i vzdělaní lidé schvalují, a dokonce se sami podílejí na útisku a pronásledování Židů. Bolzano si Židy neidealizuje; jejich chyby (hrabivost, lichva, nevědomost, nečistota, ...) však podle jeho názoru netkví v přirozené povaze židovského národa, nýbrž jsou následkem jeho krutých historických osudů. Svým posluchačům Bolzano ukládá, aby v Židech viděli vždy pouze lidi, a až vstoupí do občanského života, aby se zasazovali o obnovení práv židovského národa.

V. Bolzanovo řešení etických otázek

Klíčovým úkolem etiky je podle Bolzana formulování nejvyššího mravního zákona. Bolzano klade na logickou výstavbu etiky tytéž nároky jako na logickou výstavbu matematiky. Nejvyšší mravní zákon je z tohoto hlediska ,,nedokazatelná věta", základní pravda. Ač je tento zákon sám nezdůvodnitelný, zdůvodňuje všechny ostatní pravdy v dané oblasti. Od nalezení pravého nejvyššího mravního zákona si Bolzano sliboval podstatné zdokonalení etické teorie a v souvislosti s tím i povznesení všeobecné mravnosti. Hlavním, ne-li jediným prostředkem, jímž lze ve smyslu nejvyššího mravního zákona napomáhat k zlepšení života na zemi, je podle Bolzana osvěta. Bolzanův radikalismus by však neměl být přeceňován. Všem sociálním a politickým zlořádům chce nakonec odpomáhat pouze šířením osvěty, výchovou a vzděláním. Proto je třeba, abychom nezanedbali žádnou příležitost k prohloubení svého vzdělání. S myšlenkou osvěty je u Bolzana neoddělitelně spjata myšlenka pokroku. Přesvědčení o neustálém postupu lidského rodu vpřed představuje tak nesporně jeden ze základních kamenů Bolzanova světového názoru. Pokrok lidstva podle Bolzano skončí až jeho zánikem. Vlastní příčinou společenského pokroku je neustálé přirozené hromadění poznatků a zkušeností, tedy pokrok osvěty. Povinnost usilovat o neustálé sebezdokonalování má nejen jednotlivec, ale i celá společnost, národ. Samozřejmě, že vždy existovali lidé, kteří se stavěli do cesty pokroku, dobrá věc lidstva měla vždy své nepřátele. Podle Bolzana jsou jí dokonce nezbytní, aby se prověřila a vnitřně upevnila.

K axiomům Bolzanovy etiky a společenské teorie (lze-li tak nazvat souhrn jeho názorů na společnost) patří přesvědčení o rovnosti všech lidí. Historickou zásluhu o obhájení této myšlenky připisuje Bolzano křesťanství. Podle Bolzana by ani prokázání neplatnosti předpokladu o společném původu všech lidí z jedněch prarodičů nemohlo této rovnosti bránit. Zásada rovnosti všech lidí patří podle něj k těm pravdám, které se téměř nikdo neodváží otevřeně popírat, ale které málokdo v praxi respektuje. Rozdíly mezi lidmi nejsou jenom trpěny, neudržují se pouze ze zvyku, ale byly dokonce povýšeny na zákon. Není divu, že Bolzano zcela jednoznačně odmítá rodové šlechtictví, zděděné výsady postavení a majetku. Jeho kritika přitom míří nejen proti feudálním, ale i proti buržoazním privilegovaným vrstvám. Jediným znakem šlechty ducha je podle Bolzana nezištná láska k lidskému rodu; pravou šlechtu tedy tvoří pouze lidé, jimž leží na srdci blaho lidstva jako celku, ostatní - i kdyby byli třeba knížecího rodu - jsou jen sprostý dav. Rozumný člověk podle Bolzana nevyhledává zbytečně mocné a vznešené osoby. Bohužel se jim ale nevyhne, má-li dosáhnout svých obecně prospěšných cílů a zpětně jen ty takový styk ospravedlňují. V těchto intencích je tedy dán Bolzanův poměr k bohatství. Z hlediska zdravého rozumu by vlastnictví velkého majetku nemělo člověku přinášet slávu, nýbrž spíše hanbu. Nutně totiž vzniká podezření, že jsme při jeho hromadění užili mravně nedovolených, i když ne protiprávních prostředků. Bohatství však nesmíme zaměňovat s blahobytem. O něm lze mluvit, má-li člověk o něco víc, než co nezbytně potřebuje. Blahobyt by měli v dokonale uspořádaném státě všichni, bohatství nikdo. Bez zajímavosti není ani Bolzanův náhled na otázku mravnosti. Mravnost totiž podle něj není jen záležitostí rozumu, nýbrž ve stejné míře předpokládá účast vzníceného citu. Mravnost společenského reformátora nespočívá v pouhém přesvědčení, ale především v praktické činnosti.

Většina etiků se podle Bolzana dopouští té chyby, že dost jasně nerozlišuje mezi mravní povinností, právním závazkem a záslužným jednáním. Právo vzešlo z potřeby zamezit činy poškozující jiné a společnost si vynucuje jeho dodržování mocí. Zatímco mravný člověk se snaží všude jednat dle mravního zákona, právní člověk se pouze vyhýbá tomu, čím by na sebe přivolal zákonný postih. Jednání, které je jen právní, je podle Bolzana pro společnost zhoubné a zaslouží si opovržení.

VI. Bolzano jako vynikající logik

Bolzanovým vědeckým chef d'ouvre je Vědosloví. Na rozdíl od jeho nábožensko-reformních, církevně-politických a sociálně-etických prací, které mají dnes už jen historický význam, Vědosloví je živým prvkem v tradici moderní formální logiky a teorie vědy.

Bolzano si byl vědom nedostatečné propracovanosti logiky ve své době. Podle Bolzana byla tato zanedbanost způsobena Kantovým autoritativním prohlášením, že je to od dob Aristotelových ,,ukončená věda".

Přestože Bernard Bolzano nesporně patří k nejoriginálnějším myslitelům v dějinách logiky a přestože jeho definice některých logických pojmů v mnohém anticipovaly některé tendence ve vývoji současné formální logiky, jeho skutečný vliv v dějinách moderní logiky je nepatrný, ne-li žádný. Zůstane historickým paradoxem, že jedno z nejiniciativnějších děl moderní logiky upadlo v zapomenutí a že trvalo sto let, než bylo znovu objeveno. Mezitím ovšem logika postoupila o míle kupředu, takže v době, kdy byl Bolzano objevován, většina jeho koncepcí byla již nečasová.

Vliv na tento fakt měla předně Bolzanova osamělost. Je ostatně vidět i z jeho životopisu, že stál nevlastní vinou stranou všeho vědeckého života, svá díla vydával (pokud je z cenzurních důvodů vůbec vydával) anonymně, a proto vycházela i bez náležité publicity a nadto se dostávala do nepravých rukou, jež nedokázaly rozpoznat skutečné hodnoty Bolzanova díla, i když se o něm vyjadřovaly příznivě (prodej Vědosloví například zůstal omezen jen na střední Evropu, kde vědecké podmínky v té době nebyly optimální).

Ke druhé skupině důvodů, jež způsobily, že Bolzanovo dílo zůstalo nepovšimnuto, patří nepochybně filozofické pozadí jeho díla. Bolzanův filozofický postoj se totiž diametrálně lišil od filozofického ovzduší valné části Evropy, která byla v té době zcela v zajetí německé idealistické filozofie, zvl. Kanta a Hegela.

Hlavní podíl na zapomenutí Bolzanova díla mělo však to, co bychom mohli nazvat logikou historického vývoje vědy. Vývoj každé vědní disciplíny se totiž prosazuje po etapách a mezi jednotlivými etapami je vždy jistá vnitřní návaznost - nejinak tomu je i s moderní formální logikou. Podíváme-li se na Bolzanovo místo v dějinách logiky, zjistíme snadno jistý rozpor mezi jeho logickou koncepcí a etapou, k níž svým životem patří.

Současný interpret Bolzanova díla se ocitá mezi dvěma výkladovými možnostmi - může Bolzana vyložit jeho vlastními pojmy a termíny, nebo ho může vyložit pomocí pojmů a termínů současné logiky, přičemž obě možnosti mají své oprávnění.

Vydání Vědosloví proběhlo prakticky bez ohlasu, několik málo recenzí na dílo si na nátlak svých žáků napsal Bolzano sám.

VII. Bolzanova koncepce ideálního státu a její konfrontace se skutečností

Existujícím státům Bolzano vytýká mnoho vážných nedostatků, ale samu existenci státu rozhodně hájí. První povinností každého občana je proto bránit rozpadu státu, druhou pak usilovat o zdokonalení existujícího společenského zřízení. Výsledkem je kompromis: Jestliže zjistíme, že určitý zákon či instituce jsou škodlivé, jsme povinni učiniti nejprve vše, abychom přesvědčili o jejich škodlivosti své spoluobčany; jestliže ale na nich přesto trvají, musíme se - byť se smutkem v srdci - podrobit, abychom nezavinili ještě větší zlo, totiž rozbroj a povstání.

Bolzano uvažuje konstruktivně, takže když se například ptá, jak je možné, že ve společnosti trpíme tolik neřádů, hned vypočítává, co vše by mohl každý z jeho žáků udělat k jejich nápravě a k zlepšení poměrů. Především mají žáci pracovat na zušlechtění svého vlastního srdce a vzdělání svého vlastního ducha, tj. usilovat o sebezdokonalení, aby byli hodni a schopni co nejvíc přispět k blahu celku. Zároveň svým žákům Bolzano doporučuje, aby upevňovali své spojení se stejně smýšlejícími a radili se s nimi o cestách a prostředcích pomoci vlasti. Vždy a všude je rozhodující osobní příklad reformátora.

Z úvah Bolzanových vystupují nápadně do popředí idealistické a utopické rysy jeho koncepce. Je to především nereálná víra v harmonický řád světa, v němž je předem zajištěno vítězství dobra a spravedlnosti. Zároveň ale cítíme, jak křečovitý je Bolzanův osvícenský optimismus. Bolzano nemohl nevidět, že to s víttězstvím zájmů obecného prospěchu a porážkou neoprávněných výsad a hrubé moci není ani zdaleka tak jednoduché, jak by si byl přál.

Bolzano dospěl k názoru, že hlavní překážkou zlepšení poměrů jsou zvrácené ústavy států, avšak zdůrazňoval, že si nepřeje, aby se někde hned začalo radikálně s bořením dosavadního zřízení. Je si totiž dobře vědom toho, že zřízení nejlepšího státu bude muset předcházet řada přechodných opatření.

Všechny tyto myšlenky jsou shrnuty v díle Knížka o nejlepším státě, které je věnováno problémům reformy společnosti a je koncipováno po vzoru klasických sociálních utopií. Kupodivu tento pověstný spis neobsahuje v podstatě myšlenky, které by v nějaké podobě předtím po řadu let nehlásal z kazatelny klementinského univerzitního kostela. Všechny své odvážné myšlenky prezentoval veřejně za napoleonských válek a v době Metternichova policejního absolutismu.

První verze Bolzanovy utopie vznikla ve dvacátých letech, v době Bolzanova vynuceného života v ústraní. V roce 1831 věnoval její rukopis své přítelkyni Anně Hoffmannové, ale i potom jej ještě opravoval a doplňoval. Definitivní znění Knížky o nejlepším státě vzniklo až v první polovině čtyřicátých let. Rok 1848 Bolzana však vyděsil tak, že zveřejnění svého reformního projektu zakázal. Bylo to asi ovlivněno i jeho špatným zdravotním stavem.

V knize samé probírá Bolzano v 28 kapitolách systematicky všechny stránky života člověka v utopické společnosti od narození až do smrti:

I. Občané státu, rozsah státu a jeho rozdělení
II. O zákonodárství
III. O vládě
IV. O donucovacích opatřeních
V. O svobodě
VI. O rovnosti
VII. O svobodě smýšlení a náboženství
VIII. O výchově a vyučování
IX. Péče o zdraví a život
X. O majetku občanů
XI. O penězích
XII. O zaměstnání a způsobu života občanů
XIII. O výrobních řemeslech
XIV. O obchodu
XV. O učencích
XVI. O knihách a cenzuře
XVII. O krásných uměních
XVIII. O výživě
XIX. O oděvu
XX. O obydlí
XXI. O opatřeních týkajících se rozdílu pohlaví
XXII. O ctižádosti
O cestování
O zábavách
XXIII. O sporech občanů
XXIV. Vydání státu a zdanění občanů
XXV. O odměnách a trestech
XXVI. O smrti

Bolzana napadá, že jestliže lidstvo za několik tisíc let své existence nenašlo dosud dokonalou formu společenského uspořádání, Bůh si nepřeje, abychom ji hledali.

VIII. Bolzano a ženy

Bolzano se zabýval také ženskou emancipací. Své době vytýkal, že se vrací k pohanskému názoru, podle něhož nemá žena žádná práva a je na světě jen pro potěšení mužského pohlaví. Za předsudek prohlašuje tvrzení, že žena nemá vlohy pro vzdělání a vědy. Žena je podle Bolzana vnímavá pro všechny základní hodnoty života v jeho pojetí, tj. pro moudrost, ctnost a blaženost, jako muž. Proto má ale také stejná práva. Bolzano si je ovšem vědom toho, že rozdíly mezi pohlavími jsou dány od přírody a neumožňují naprostou rovnost mezi mužem a ženou. Tyto přirozené rozdíly však nejsou nedostatkem, který je třeba potírat. Naopak slouží kromě rozmnožování též vzájemné podpoře v ctnosti a blaženosti, kterých by muž či žena, každý sám o sobě, nemohli dosáhnout. Zatím mají ovšem z těchto rozdílů prospěch pouze muži.

Prostý rozum přikazuje mužům, aby prokazovali ženám pro jejich fyzickou slabost, obtíže a zásluhy mateřství úctu a ochranu. To ovšem nemá nic společného s falešnou galantností naší doby, která se docela dobře snáší s hrubým porušováním lidských práv.

Nelze ovšem nevidět, že ani Bolzano zcela nepřekonal předsudky své doby, pokud jde o postavení ženy v rodině a ve společnosti. Ačkoliv prohlašuje její rovnoprávnost, při podrobnějším výkladů jí přiznává ,,téměř stejná práva a nároky" jako muži. V manželství musí být ,,pro dobrý pořádek" poslušna muže; kdyby prý nebylo předem stanoveno, kdo musí v případném sporu ustoupit, nebylo by hádkám konce. Muž se ovšem na ženu nesmí dívat jako na svou otrokyni; není tu jen pro jeho potěšení a pohodlí. Ovšem ani podle Bolzana není přípustné, aby žena dala přednost například svému sebevzdělání před povinnostmi hospodyňskými, před péčí o domácnost apod.

Podle Bolzana jedině v rodině žije člověk v souladu s přírodou a jen v rodině může dosáhnout nejvyšší možné dokonalosti. Bolzano tudíž upřednostňuje manželství před celibátem. Na druhou stranu ale i ve styku s počestnými a vzdělanými ženami doporučuje Bolzano svým posluchačům krajní opatrnost a zdrženlivost. Určením člověka není, aby se bavil, nýbrž aby vykonal něco velkého a obecně prospěšného; proto se nesmí dát strhnout příjemností společenských styků k tomu, aby jim věnoval příliš mnoho času.

Právě v nejtěžších chvílích svého života se Bolzano setkal s mimořádným zjevem Anny Hoffmannové, ženy, která se pak stala na devatenáct let, až do své smrti roku 1842, jeho mateřskou přítelkyní a oddanou spolupracovnicí. Ať už historie o tomto krásném svazku poví cokoliv, jedno je jisté - bez Anny Hoffmannové a její obětavé péče o tělesné a duševní blaho Bernarda Bolzana a její účasti na jeho vědecké práci by nebyla mohla vzniknout Bolzanova nejvýznamnější díla, která mu pojistila trvalé místo v dějinách filozofie a logiky.

Bolzano se stal takřka členem rodiny Hoffmannových - přes léto s ní pobýval na venkově, zimu trávil u svého bratra Jana, který převzal otcovský obchod, v Praze. I zde ale denně docházel k Hoffmannovým, kteří přes zimu bydlili v domě barona Wimmra v Nových alejích, tedy na dnešních Příkopech. Později Bolzano též býval hostem známého vlasteneckého mecenáše Antonína Veitha v Liběchově u Mělníka a u jeho sestry provdané Wagnerové v Jirnech nedaleko Úval.

Anna Hoffmannová především bděla nad Bolzanovým zdravím, nedovolila mu, aby se jakkoli namáhal fyzicky, omezovala dokonce jeho rozhovory s návštěvami, protože věděla, jak ho vyčerpávají. Měla nad Bolzanem větší vliv než nad svým zákonným manželem. Když Bolzano onemocněl - a za svého pobytu u Hoffmannových stál třikrát doslova na prahu smrti - osobně ho ve dne v noci ošetřovala. Nebyla to žádná nadsázka, když ji Bolzano nazýval ,,zachránkyní svého života" a ,,svou dobrodinkyní".

Anna Hoffmannová však nebyla jen obětavou ošetřovatelkou Bolzanovou, ale i jeho vnímavou žačkou a spolupracovnicí. Není divu, že J. Hoffmann užil biblického přirovnání, aby charakterizoval její vztah k Bolzanovi: Anna Hoffmannová nejen přijala Bolzana do svého domu jako Marta, ale usedala také jako Marie - ne sice k jeho nohám, ale vedle něho -, aby naslouchala jeho výkladům. Bolzano se snažil rozšířit její obzor společnou četbou významných literárních děl, například od Homéra, Scotta, La Fontaina či Schillera. Uváděl ji také do zákonů botaniky a astronomie.

Z Bolzanových exhort známe jeho relativně pokrokové, avšak značně akademické názory na ženu, její postavení a úlohu ve společnosti. V Anně Hoffmannové vstoupila do Bolzanova života skutečná a navíc výjimečná žena. Teprve pod dojmem tohoto hlubokého zážitku pokročil Bolzano nad abstraktní tezi o podstatné rovnosti muže a ženy a uvědomil si onu zvláštní kulturotvornou roli ženy ve vývoji lidské společnosti, jež spočívá v tom, že ,,podněcují muže k dobrým a ušlechtilým činům." Upřímně litoval muže, zejména své žáky, kteří se museli obejít bez ženské péče a styku se ženami.

Anna Hoffmannová nebyla podle svědectví manžela krasavicí, oblékala se však s vytříbeným vkusem, ale jednoduše, neužívala ozdob a šperků. Měla zvláštní cit pro lidi, rychle odhadla jejich schopnosti i nedostatky. Ti, kdo ji neznali, byli překvapeni její otevřeností. Názorům, které považovala za nesprávné, hlasitě odporovala, i když je pronesl třeba sám Bolzano. Nebyla schopna přetvářky a nesnášela lichocení, což, jak si posteskl její manžel, vyvolávalo v konvenční společnosti občas trapné situace.

Zůstává otázka, zda vztah Anny a Bernarda byl jen přátelství, nebo láska. Nejde zde tak ani o dvojnásob zakázaný milostný poměr mezi knězem a vdanou ženou, jako spíše o to, jaká byla skutečná hloubka jejich vztahu. Nicméně například svou autobiografii Bolzano napsal pro Annu a poměrně často se přímo k ní v díle samotném obrací.

Úcta a oddanost Anny Hoffmannové k Bolzanovi měla ovšem daleko k nekritickému zbožňování, jehož se občas dostává slavným mužům od exaltovaných žen.

Jak nesmírně Bolzano na Anně lpěl, se ukázalo na počátku čtyřicátých let, v době její těžké nemoci a krutého umírání. Po smrti Anny v roce 1842 Bolzanovi pozvolna ubývaly jak tělesné, tak duševní síly. Ještě 6. prosince 1848 (18. prosince zemřel) zapsal do svého kalendáře ,,346. týden", totiž od smrti Anny Hoffmannové.

IX. Bolzanova poslední léta

Po smrti Anny Hoffmannové se ještě úžeji semkl kruh Bolzanových přátel a žáků kolem svého učitele. Snažili se mu ulehčit život a zlepšit podmínky jeho vědecké práce. Když se ukázalo, že ubohá penze, kterou Bolzano pobírá od svého sesazení, nestačí k zajištění nejnutnějších pomůcek k vědecké a publicistické činnosti, zavázal se hrabě Lev Thun (později se k němu připojil kníže František Colloredo), že mu bude ročně poskytovat podporu ve výši 300, později dokonce 600 zlatých. Než Bolzano tuto podporu přijal, trval na tom, že si Thun přečte jeho utopii, aby si byl vědom, že bude podporovat člověka, který zavrhuje stavovské rozdíly. Z těchto peněz vybudoval Bolzano cennou vědeckou knihovnu o 2437 svazcích, kterou po své smrti odkázal - hraběti Thunovi.

Bolzano však nemusil v posledních letech svého života postrádat ani mateřské ženské péče. Karolina Liebleinová, kterou před lety vyučoval zároveň se svou sestrou Františkou, se mu snažila dle svých sil nahradit zesnulou přítelkyni. Annu Hoffmannovou mu však nikdo nahradit nemohl.

Na úplný závěr bych dodala snad už jenom jednu citaci, která hodnotí Bolzana nikoli jako strohého vědce, ale především jako člověka. Bolzanova první česká biografka Marie Červinková-Riegrová, která měla ještě možnost hovořit s některými bolzanovci první a druhé generace, o Bolzanovi mimo jiné poznamenala: ,,Sbíráme-li památky o soukromém životě Bolzanově, tu jest nám někdy, jako bychom četli kus poetické legendy, ve kterou doba naše více nevěří - a na rtech nám tane otázka, žil-li opravdu takový člověk."

Prameny:

Bernard Bolzano, Studie s ukázkami díla: Jaromír Loužil (rok vydání - 1978 v Melantrichu v Praze; vydání první)

O nejlepším: Bernard Bolzano (z německého originálu Von dem besten Staate vydaného A. Kowalewskim v Praze roku 1932 přeložil Vojtěch Bláha; rok vydání - 1981 v Mladé frontě v Praze; vydání druhé)

Bolzanovo působení na pražské univerzitě: Marie Pavlíková (rok vydání - 1985 v Univerzitě Karlově v Praze; vydání první)

Vlastní životopis: Bernard Bolzano (z německého originálu Lebenbeschreibung des Dr. B. Bolzano (vyšlo péčí M. J. Fesla roku 1936 v Sulzbachu) přeložila Marie Pavlíková; rok vydání - 1981 v Odeonu v Praze; české vydání druhé, tohoto překladu první)

Zpět na obsah


Lukáš Rejl 2001©